Living

One Cold Day

4. července 2014 v 18:36 | Sayu
"STATISTIKY: Včera váš blog navštívilo 0 lidí."
Dík, to jsem potřebovala vědět. Vlastně si to zasloužim. Už za ty kecy Třeba mi to i vydrží a zase začnu na ten blog psát. Hahahaha. Ne. Jako vždy.
Já bych i chtěla. Vážně. Ale když ono už nějak neni o čem. Teda je, ale už mi nepřijde potřeba psát o každý hovadině jako dřív. Každopádně, kdyby to náhodou někdo četl, uděláme si tu aspoň malé shrnutí. JSEM STUPIDNÍ. Ne fakt. Nemám maturitu (nesnáším spalovače mrtvol) a nedostala jsem se na vejšku (taky nesnášim matematiku). Ale ono už mě to nějak extra neštve. Já to vlastně úplně ignoruju. Jo, občas mám takovou tu náladu life sucks a co všechno se ještě může posrat-a hele, ono se posralo už úplně všechno a tak podobně. Ale vzhledem k tomu, že tyhle nálady dostávám tak nějak pořád v průběhu svého života, tak to ignoruju. Stejně všichni řikaj, že když mám blbou náladu, tak mám nejlepší fóry. Dík. To potěší.
Mám pocit, že poslední dobou používám nějak moc sarkasmu. A předchozí věta nebyla sarkasmus. To abyste věděli. Stejně teď půlka přemejšlí, která z těch dvou vět byla sarkasmus. Heh.
Já nevim, třeba se TENTOKRÁT (hahaha, ne) možná i dokopu na ten blog něco psát. Ale nejdřív se sakra zbavim tohohle designu. Leze mi na nervy. Vážně.
PS: dá se kurva nějak vypnout to stupidní sdílítko a lajkýtko?! Neskutečně mě to irituje...

KOMM IN MEIN BOOT

4. března 2014 v 0:50 | Sayu

Tak se jen tak z hecu (tenhle výraz z prváku už mi asi zůstane) kouknu na blog s pocitem, že před nějakou hróooozně dlouhou dobou jsem přidala článek, kterej nikdo nečetl. A hele, 4 komentáře. Spolu s mojí dnešní fuck it all, fuck it all, don't give shit anymore náladou mě to donutilo napsat další. A víte co? Třeba mi to i vydrží a zase začnu na ten blog psát. Vždyť je to tak skvělé odreagování. A dokonce to někdo i čte! (Jednou za uherskej rok, nobady cares)

Původně měl být tento článek o tom, jak je mi smutno po starých dobrých časech. Pardon, "starých dobrých časech". Proč uvozovky? Protože to bez nich zní prostě hrozně stupidně. Ale pomalu se mi z toho v hlavě začíná spíš stávat óda na změny v Sayuřině mozečku. Vlastně, je to můj blog, napíšu si co sama chci.

V jedné mé oblíbené písni se zpívá "Nothing's like before". Vždycky když jsem měla pocit, že nic není jako dřív a chvíli nad tim přemýšlel
a, došlo mi, že vlastne je všechno pořád stejné. Takže si to snažim vnutit i teď. A ono to nejde. Co se změnilo? Svět okolo mě? Lidi okolo mě? Já? C je správně. Moje malá dětská dušička byla zadupána do země slovy jako MATURITA, ŘIDIČÁK, PŘIHLÁŠKA NA VYSOKOU ŠKOLU, VŠECHNO NEJLEPŠÍ K TVÝM DEVATENÁCTÝM NAROZENINÁM, VÍŠ ŽE KDYŽ SE NEDO
STANEŠ NA VEJŠKU BUDEŠ PRACOVAT, JÁ TĚ NEBUDU ŽIVIT DO 30. Mám chuť se zahrabat pod svoje vánoční povlečení a polštář s houbičkami a zůstat tam. Jo a ještě s nápisem Nic po mě nechtějte. Jenže. Co to více rozepisovat, z výše uvedených věcí je jasné co se změnilo. Svůj řidičák na kolo a koloběžku od policie jsem vyměnila za růžovou kartičku s povolením řídit osobní vozidlo. Který nemám. Whatever. Nemám poslaný přihlášky na vejšku. Z literatury mám přečtený asi 3 knížky. Fajn, 2, Romea a Julču snad nemusim číst. A víte jaká je moje oblíbená hudba? Avril Lavigne? Těsně vedle. Nightwish? Pořád ne. Rammstein. Jo. Taky bych nevěřila, když jsem jako malá holčička seděla u televize (s Jůlinkou) a koukala na kli
p s astronautama na měsíci, že to někdy budu tak milovat. Pamatujete si ještě nekdo, jak jsem šla poprvé na střední a přišlo mi hrozně ujetý, že jsem holka a jdu na výpočetní techniku? U mě to už nikomu nepřijde ujetý. Kamarádka mi pořád říká, že o tom, že jsem ženská jí už pár let přesvědčujou moje prsa. A prej i tak začíná pochybovat.

Já nevim, mám takovou tu náladu na hovno (ježišmarjasprostéslovovčlánkunablogu). Víte jak je těžký nezmáčknout mezi slovama mezerník? Lenka ale proto dala nejen jejich prospekty na kajaky. Teď asi vypadám jako psychicky narušený člověk co píše n
aprosto náhodný věci. Ale oni spolu souvisej. Slyšeli jste někdy o Zaviačiči? Ne? Buďte rádi.
Co dodat. Každodenní svět mě utvrzuje v tom, že nejsem a nebudu malá holka. A že nejsem už pěkně dlouho. A už nikdy nebudu. A víte co o mě říkají lidi co mě znají? Sayu, jak ty to děláš, že máš pořád tak dobrou náladu? Vždyť máš spoustu problémů s maturitou a tak. Já nemám dobrou náladu. I learned to practise smiling, when I'm feeling sad, you know?. Já mám na xichtě (gesicht, muhaha, nejfrekventovanější slovo v písních od Rammstein) jen přidělanou masku protože nějak nemám potřebu otravovat lidi s tim "já jsem malá chudinka co nesnaší svět bleh". Jenže protože ta moje maska je jaksi přidělaná vteřinovym lepidlem (to tak kurevsky slepuje prsty), tak už jsem to nevydržela a násilně jí servala. A všechno to napsala na blog. Jako dřív. Aspoň něco je jako dřív. Aspoň dneska. Aspoň chvíli.
A víte co? Jdu si lehnout. A přitulit se ke svojí plyšový žížale. Když může drsná lovkyně upírů spát s plyšovým tučňákem, můžu já, drsná Sayuri spát s plyšovou žížalou. Tak.

PS: ne, nehodlám to po sobě číst, jo chyběj mi čárky a pravděpodobně mám někde blbě mně/mě. A víte co? I don't give a shit anymore.
PS2 aneb vzkaz pro jednu osobu: Jestli okomentuješ i tenhle článek, fakt ti na ten přiloženej mail napíšu. Ty víš, koho myslím.

EVERYTHING AT ONCE

29. listopadu 2012 v 21:49 | Sayu
Konečně jsem se odhodlala zase něco napsat. Celej tejden (vlastně už od soboty) ležím doma a umírám na rýmičku (a na zánět středního ucha) takže se vlastně nic zajímavého neděje. V pátek jsme s Tyrqi a později i s Tidusem byli na Schola Pragensis. Dopoledne to byla celkem sranda, když jsme si povídaly s naším oblíbeným (a vlastně jediným) fyzikářem o všem možnym. Od potrhlejch prvaček až po televizi v kabinetě (kterou jim pan ředitel zakázal). Prošlo kolem několik malých, roztomilých dětiček, kterým, jak jsme posléze zjistili, už bylo 15 a jsou to deváťáčci co se chystají na naší školu. Taky jsem byla donucena na jednom z počítačů vytvořit něco v HTML a CSS, takže nám tam pak krásně jezdil název naší školy a oranžově se vyjímalo motto. Paráda. Nakonec jsme to tam vydrželi až do večera (Sayu si neskočila ani na jedno cigáro a Tyrqi ani neměla radost), odnesli jsme si školní triko a šli domů. Teda, nejdřív jsme se nadlábli v KFC, a pak šli domů.

A venku krásně chumelí *jde udělat novej design na blog*. Ne, dělám si srandu. Ale mám nutkání...

DEARLY BELOVED

19. listopadu 2012 v 17:22 | Sayu
Tak jsme včera šli s Tidusem taky na ten tvájlájt. Upřímně, nejdřív jsem Twilight přímo nesnášela, nebo, spíš mi šel na nervy. Pak jsem si to nějak jednou pustila a pořád čekala na to,až to Edward napálí do stromu. A pak sem si to po dlouhý době pustila ještě jednou, a začalo se mi to i docela líbit (ale pořád sem čekala kdy to napálí do toho stromu). A když jsme se s Tidusem minule odhodlali zkouknout i 1.část rozbřesku, proč nejít i na druhou. No, na to jak to všichni odsuzujou, že je to nejhorší díl, mě se hodně líbil. Edward už konečně nemá přehnanou potřebu Bellu před vším chránit, protože je silnější než on, Jacob dostal nakládačku (nemám ho rád) a konec byl naprosto nepředvídatelnej. Ale nechci spoilerovat těm, kdo to ještě neviděli. A nehledě na vše ostatní, Mackenzie Foy je naprosto úžasná. Nicméně to nic nemění na tom, že jsem čekala, kterej z nich to dřív napálí do stromu.

A od zítra za přesně měsíc a čtyři dny mi bude osmnáct. A mě dochází, jak mi strašně chybí moje dětství. Aneb jak to dopadá, když si pustíte soundtrack ze hry, kterou jste hráli jako malý písklata. S taťuldou. Jak mu to vždycky nešlo a strkal mi to do ruky se slovy "na, tobě to jde líp". Jak jsme nerozuměli ani jeden ani slovo anglicky (teď vám většinu dialogů přeříkám). A jak jsme se u toho řehtali a měli se rádi. Tatí, pojď si se mnou zase zahrát Kingdom Hearts....

Knowing you'll always be welcomed, no matter how much has changed, that's, what having a home, is all about.

I LEARNED TO PRACTICE SMILING, WHEN I'M FEELING SAD, YOU KNOW?

16. listopadu 2012 v 21:12 | Sayu
Tak schválně, kolik lidí si ten článek přečte? Sázim na jeden za měsíc, a to jsem optimista. Ale to je asi jediná optimistická věc v mym životě. Za tu dobu co jsem nic nenapsala se toho změnilo docela hodně. Nebo možná ne, co já vim. Mně jen děsí představa, že za *počítá* měsíc a 8 dní mi je 18 (a taky jsou Vánoce, jen tak mimochodem), ve čtvrtek si jdu poprvé sednout za volant (a učit se startovat, muhehe), už třetím rokem se učím na ajťáka (archievment unlocked, já vydržela do třeťáku), začíná mi z toho pomalu ale jistě hrabat (spíš rychleji než pomalu), aneb místo toho abych se s otcem hádala, jestli můžu přijít v 10 místo v 9, hádáme se, jestli se MySQL vyslovuje "máj síkl" nebo "máj es kjů el". Taková normální rodinná hádka. Zjistila jsem, že CSS neni vůbec nic náročnýho, že Ilustrátor je super (a to jsem řekla že už to v životě nechci vidět), že programování je zábava a že sítě nejsou taková nuda, jak jsem si myslela. Prašťte mě. A taky jsem zjistila, že když nosíte špatný známky, máte z toho špatnej pocit a rodiče na vás řvou. A když nosíte pěkný známky, řvou na vás profesoři, že podvádíte a z toho máte špatnej pocit. Vyberte si. Rozhodla jsem se že se pořádně naučim německy (jo, asi jako japonsky, hm, ne) a že až budu velká, stanu se upírem. To abych si s tim pospíšila, sakra. S Tyrqi (kterou mimochodem hrozně miluju a musim to sem veřejně napsat protože se nikdy neodhodlám k tomu jí to říct protože na to neni vhodná příležitost ale já jí mám hrozně rád a je to moje nejlepší kamarádka) už plánujem, kde na Silvestra seberem chlast, abychom nemuseli zneužít Ruprta nebo Tiduse, protože jim 18 už bylo. A pak mi dojde, že mě už těch 18 bude taky. Tádýdádýdá. Ne, vážně plánuju že na ten blog začnu zase psát, když to potom po sobě čtu, mám pocit, že sem vtipná. Když už nic jinýho. A pak taky perverzní. Ale vážně, kdo by se nesmál tomu, že při fyzice měřil dělku a pak ty délky porovnával? Vidim to tak, že se jdu pokusit o nějakej podzimní design (já nevim, mě to slovo teď už přijde hrozně trapný). Doufám, že až s tim zase ve dvanáct skončim, začne sněžit. Aneb když má někdo úchylku na design podle ročního období.

Edit: no, je dvanáct a design je hotov *běží se podívat z okna*

WHERE IS THE WONDER WHERE'S THE AWE, WHERE'S DEAR ALICE KNOCKING ON THE DOOR

25. prosince 2011 v 19:51 | Sayu
Čekali byste ode mě vánoční design co? No, já od sebe taky, ale nějak k tomu nedošlo...a asi v nejbližší době ani nedojde.

Je mi 17. Už víc jak 24 hodin. Co se za poslední rok změnilo? Už nejsem zrzavá pražačka, nýbrž černovlasá, k Vánocům nedostávám oblečení, nýbrž nové RAMky, USB adaptéry apod., nedostala sem novej telefon (jako většinu Vánoc a narozenin)
"nebude to tim žes ho dostala v září?"
Sklapni...no..a..*hledá svojí charakteristiku kterou psala minulý rok* jo aha, on ten článek už tu neni. No nevadí, stejně tenhle článek neměl bejt vůbec o Vánocích, či narozeninách či takovejch těch žvástů okolo co já normálně píšu.

Dnešní den byl úžasnej. Byli sme se Šmudlou v kině a pak na noční procházce Prahou (ještě že se stmívá tak brzo). Pak mě pozval do pizzerky (kde mě nenechal zaplatit, ani na půl, smrad jeden mrňavej. Ale ne, je to od něj moc hezký.) a všechno bylo nádherný a romantický. Ano, Sayuri je romantik.

Když nad tim tak přemejšlim, možná ten design i udělám. Nějakej jednoduchej.
"To měl bejt i tenhle, pak si nad tim strávila 3 hodiny.."
Zmizni!
No, původní velmi zajímavý článek se někam ztratil, takže to nebudu prodlužovat a jdu si vychovávat svoje nádherný roztomilý ťuťu ňuňu koťátka v Sims. Mějte se fanfárově.
(Ono jen tak mezi náma, on ten můj blog stejně už nikdo nečte. Natož den po Vánocíh)

PS: hledám někoho kdo mě zbaví alergie na kočky. A nebo aspoň někoho, kdo přesvěčí mojí mámu ať mi koupí kotě.
"nevim co je těžší.."
Jo no..

LET IT BE, LET IT BE...

15. listopadu 2011 v 22:42 | Sayu
Aby se i váš stromeček o Vánocích rozzářil, vám přeje Datart.

Znáte ty krásná rána, kdy v mlze nevidíte na krok, všechno je obaleno nádhernou jinovatkou a u vás v prdelákově-totiž v luxusní čtvrti v Praze-to vypadá jako po první sněhové přeháňce? Já tyhle rána miluju, všechno je takový tajemný, až jako z hororou. Pod nohama vám křupe zmrzlé listí, přemýšlíte, proč mlhu vidíte až když je od vás minimálně 3 metry daleko a v dálce, v tý krásný mlze sledujete, jak vám ujíždí tramvaj.
Toť vše k mému nostalgickému ránu.
Víte, já pochybuju že si ten článek někdo krom Tyrqi, Šmudli a Alči přečte, ale details, who needs 'em. Někdo by se mohl ptát jak se mám, no, jde to, imhotep. Náš nejoblíbenější předmět je PVY (programové vybavení, pozn. red.), protože ho ve škole máme poslední dobou pětsettisícmilionkrát. Ale my bychom jich potřebovali ještě dálší milionosmsettisícdvěstětřicetšest.
Vzhledem k tomu, že nás s Tyrqi tělocvikář podezírá, že sme teplý, tak sme se rozhodly ho v tom podporovat. Aneb když ona aktivně běhá na pásu a já jí u toho pozoruju..

"Co si jí tak prohlížíš? To jí koukáš na zadek, na nohy nebo kam?"
"Když ona se mi tak nějak celá líbí..."
Tělocvikář skončí u svého vykuleného výrazu ala Hurvínek a já se můžu vesel flákat dál. No a pak jsme se rozhodly ho v tom podpořit..
Resuscitace:
"Nemáš náhodou cvičit?"
"Když já se chci na ní koukat jak to dělá..."
"Jo koukat, takhle ze zadu, no tak to jó..to už minule to bylo, myslim že zrovna-no počkej, tos taky byla ty kdo jí chtěl vočumovat, co?"

"Ano prosím.."
A nebo když děláte při fyzice pokusy s vodou. Víte, hydraulika je velice poučná věda, tolik vás toho naučí..
"A tímto pokusem jsme si dokázali, že-"
"že voda je mokrá."
A dozvíte se i něco z vaření..
"No a jaký použijeme olej?"
"Olivový?"
*fyzikář zakroutí očima*
"Tak slunečnicový?"
"Hydraulický ne?"

"To používaj i v jídelně?"
"Myslíte jako že vařej na hydraulickym oleji. Tak to dobrou chuť."
*fyzikář se vrací k výkladu*
"Tě to sežere..."
"Jako vždycky.."
No a nakonec si rozšíříte obzory v oblasti biologie..
"a pak máme živočišnou skupinu která nepatří ani do jedný z těchto tří.."
"Transformers?"
Takže asi takhle se ve škole učíme, prosím. Ale ne, učíme se normálně, to jen Sayu si pamatuje to nejméně podstatné, třeba že má vařit na hydraulickym oleji.
No, Vánoce sou za dveřmi, blog.cz pojebal vkládání obrázku, sníh pořád nikde a letošní lyžák se nekoná protože jedna jistá nejmenovaná blondýna je...blondýna. Tak ananas s vámi, rudí bratři a sestry.

MEMORIES ARE NICE, BUT THAT'S ALL THEY ARE

4. srpna 2011 v 23:30 | Sayu
*insert this music here, aneb vkládání isn't working*

Znáte takový ty písničky co si pustíte a máte u nich takovej zvláštní pocit? Stejnej pocit, jako jste měli třeba před několika lety, když jste poslouchali tu písničku. Když jste ještě byli náctiletý puberťáci, co neměli ani ponětí o čem ta písnička je. A byli jste ještě moc neznalý života na to, abyste to pochopili.

Všimli jste si správně. Žiju. Poslední dobou mám sice všeho plný zuby, ale details, who needs 'em, znáte to ne. První měsíc prázdnin jsem strávila doma na zadku, krom jednoho týdne a několika dní u Šmudly. Doma je momentálně hroznej blázinec, protože nám budou měnit okna, takže je všechno zaigelitovaný. A taťulda se momentálně rozplývá nad obrovskou můrou. Ehm, pardon. Jo, a momentálně mě chtěj strčit taky do pytle, abych se nezaprášila. Nevím jestli to je vtipný, nebo smutný, ale nemůžu najít pyžamo. Asi mi ho taky někam zaigelitovali. Jo, a momentálně jsem zjistila že nemám ani spodní prádlo. To je život tohle. A mami ty se mi nesměj! Ovšem dost z mého života co-si-najdeš-je-tvoje-protože-všechno-ostatní-je-pod-igelitem *jde chránit lednici*

Víte co je prdel? Vždycky se mi psaní článku zvrtne v úplně něco jinýho, než jsem chtěla původně napsat. Původně jsem chtěla psát o svých mindfuckových snech, ze kterých mám ještě několik dní po té divnej pocit. A kdyby mě Šmudlova máma ráno nevzbudila, věděla bych i jak to dopadne. I když...možná to vědět ani nechci. Možná příště.

A jen pro info, až se mi vrátí kámoška z nemám-nejmenší-tušení-kde-je, tak spolu nafotíme nějaký pěkný fotky mě v cosplayi Yuny. Ona totiž fotit umí. Jako fakt, dělá na to školu. Teď mě napadá...jestli tu Yunu z těch igelitů do tý doby někde vyhrabu. No, čistě teoreticky...

PS: mohl by mě někdo vyléčit z toho myšlení v angličtině? Ono když pak na někoho na chatu vyhrnete něco anglicky a on na vás v uvozovkách čumí jak na debila, tak si chvíli řikáte, jestli jste blbej vy a nebo ten dotyčnej. Většinou ani jeden, jen jeden umí anglicky a ten druhej ne. Sakra, moc mi to kecá. Jdu si najít to pyžamu. See you later *puf*

THIS IS FOR LONG FORGOTTEN LIGHT AT THE END OF THE WORLD

22. června 2011 v 21:19 | Sayuri
Chtěla jsem se znovuozvat až s novym designem, ovšem blog úspěšně sabotuje nahrání obrázku. Aspoň mě to nechalo nahrát avatar, bez toho by to přece nešlo.
No, od minulého článku se toho stalo opravdu hodně. *pročítá co posledně psala* Trošku o hodně víc hodně, než jsem myslela. Ehm, to bude tim že se ozývám jednou za uherskej...měsíc. *zásek*
*o chvíli později* No, ono se vlastně nestalo skoro vůbec nic. Šmudlu mi pustili z nemocnice už po týdnu, sere mě mezerník, tak za nim po škole většinou jezdim domu (za Šmudlou, ne za mezerníkem), pokud nemám odpoledku nebo se mi ehmnechceehm. Začala jsem zase pařit Aion, pořád mě sere mezerník, kde mi konečně updatovali server, takže se od toho nehnu a-nic, to neni podstatný. Na školu už ani pořádně nemyslim, docela dlouho jsem tam nebyla. Čistě teoreticky. Zasranej mezerník. Vlastně, v pondělí byla stávka, ve čtvrtek byla stávka, v pátek jsem se ulila a od soboty je mi blbě. Zejtra už se tam možná i dobelhám. Čistě teoreticky. Akorát že Ev je na vodě, takže to vidim tak že budu civět do notebooku a....psát si se Šmudlou. A Goliášem (taťulda). To jsou vždycky-
"Co tady děláš, ty nejsi ve škole?"
"Jsem.."
"Tak jakto že si online?"
"Máme dovolenej notebook, jenom zkouší.."
Aneb elektrotechnika v praxi. Abych pravdu řekla, začíná mi po tom roce ajťáctví hrabat. S tátou si sice víc rozumim (taky ajťák) ovšem okolní svět přestává rozumět mně. A začiná mi připadat, že jsou asi všichni úplně blbý, když nevěděj kolik má IP adresa oktetů, kolik má oktet bitů a jakej je rozdíl mezi bitem a bajtem. Až potom mi dochází, že oni to vlastně ani vědět nemusej. Details, who needs 'em. Největší prdel je, když na mě někdo mluví "lajcky". Vysvětlim.
*debata s kámoškou, jak by to vypadalo, kdyby byl windows v mikrovlnce*
*nějaký její kámoš*: "A má to taky modrý obrazovky?"
Sayu: "Modrý obrazovky? Eh, co?"
Kámoš: "Obrazovka smrti? Nic ti to neřiká?"
Sayu *světýlko chápajícího ajtáka*: "Jo ty myslíš BSOD, máš říct rovnou.."
Kámoš: "Promiň, mě nenapadlo že by holka mohl avědět co je BSOD..."
No, takže tak. Kdyby něco, BSOD je blue screen of death, kdyby to náhodou někoho zajímalo. A kdybych z vás dělala až moc velký debili, klidně se ozvěte, to je zvyk...Asi jako když mi Milej vysvětluje rozdíl mezi rezistivnim a kapacitnim displejem, když se jenom zeptám kterej je kterej protože si nejsem schopná si to zapamatovat...
Jo a mimochodem, ničeho jinýho než sarkasmu, ironie a whatever hlášek (který jsou prej většinou dost vtipný) ode mě v poslední době neuslyšíte. Vlastně ještě čistě teoreticky.

A perla nakonec..aneb Sayuri zase rozesmála sama sebe...
Kairi: "víš že linuxáci maj rsod?"
Sayu: "raped screen of death?"

I'VE GOT MY HEAD ON STRAIGHT AND I'M NOT GONNA CHANGE

29. května 2011 v 21:10 | Sayuri
Neozývám se, co? Neni chuť. Ono se v mym životě v podstatě nic zajímavého neděje. Známky si vylepšuju, Šmudlu (oficiální přezdívka pro přítele, hehe) jsem dokopala k tomu aby si vylepšil matiku a celkově se zlepšil abychom spolu mohli trávit prázdniny. To že jeho matka pořád něco mektá o tom, že ten prvák stejně nedá a může mi zamávat protože se na něj vykašlu až odjede do Hradce, je už vedlejší. Si myslí že ho opustim, pche, bych za nim hezky jezdila vlakem o víkendech a poslouchala u toho Hey There Delilah. Ale to se nestane, protože je to šikulka a zvládne to (protože jinak mu dám přes držku vzhledem k tomu že jsem ho učila sítě, dělala mu čtenářák a dokopávala ho k učení matiky) Ze mě je vůbec v poslední doba nějakej optimista. Nevím čím to, asi jsem se naučila brát život takovej, jakej je. Raduju se z maličkostí, z ničeho si moc nedělám hlavu, kašlu na názory ostatních a žiju si jak chci. Nebo se aspoň snažim. Štve mě asi jedna jediná věc, ale s tou prostě nic neudělám.

Mimochodem, děkuju Floralin za její komentář k minulému článku, to ona mě přiměla napsat tenhle článek protože díky ní jsem si uvědomila, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela.

A jednou založím společnost Macrosoft, vyvinu operační systém Doors a všichni mi budete líbat nohy! (z rozhovoru s Bez*, já to sem musela dát, rozesmála jsem sama sebe)

BE MY SACRIFICE

2. května 2011 v 14:10 | Sayuri
Sedim na lavičce na školnim hřišti, předstírám ,že nemám úbor, klepu se zimou a koukám na ty magory jak jim to nejde. Ale tak to ještě neviděli hrát mě, že ano. To počasí je pěkně ma prd. Buď je zima a nebo vedro. Co si pak člověk má vzt na sebe aby nezmrz a zároveň se nevařil? Divim se, že těm holkám co si zapoměli kalhoty, jak řekla Bezejmenná, nemrznou zadky. Ale ony z toho vyrostou, čistě teoreticky.

Mám se pořád docela na prd. Zjistila jsem, že se nemám komu svěřit, aneb posledně kdž jsem Ann něco řekla a slíbila, že to neřekne stejně to vyžvanila. A to je fuk že to ten člověk už z části věděl.. V dnešnim světě člověk může věřit jen sobě...

No, budu tu mrznout ještě čtvrt hodiny, skvělý. Když na to nezapomenu, dopíšu sem chemické hlášky aneb rozpouštědlo a jiné.

HERE COMES THE RAIN AGAIN, FALLING FROM THE STARS

13. dubna 2011 v 23:52 | Sayu
*foukne na zaprášenej blog* *rozkejchá se díky alergii na prach* Tož *cough* tak mě tu *cough* máte. *opráší zbytek blogu* Hlásím, že mě (zatim) nepřejela tramvaj, metro, autobus ani auto, nespadla jsem s letadlem, z mostu ani z okna a dokonce mě ani Ev nezabodla. Jediný co mě ohrožuje na životě je tělocvikář a jeho skok vysoký. Aneb Sayu neumí skákat (neumí vůbec nic, ale details, who needs 'em) tak schodila tyč a spadla na ní, takže má na zádech jelito přes půlku zad černý jak sýkorka úhelníček.

Každopádně, žiju. A celkem dobře *mlátí do stol-nočního stolku*. Až na pár věcí, jako je čtyrka z dějepisu (která mě nežere ale děkuju za ní svým tipovacím schopnostem) nebo přítelova jeblá maminka. Radši neřešit.

Na Velikonoce budu znárodněna Kairi a Nephalou do Chomutova, vzdor je marný, povedlo se jim ukecat i moje rodiče. I přes ty Nephalini ódy na víno. Divný O_O
"To je Jarem.."
Máš recht, na všechny to leze, i když teď venku chči-prší jako z konve. Mám chuť vylízt z bytu a pořádně se v tom dešti projít. Miluju déšť. Ovšem nesnášim jak jsem pak mokrá. A jak je mi zima. Ale mám zakázáno si stěžovat, takže kdyby něco, nic jsem neřekla, kapiš?

Možná jste si všimli, že mi poslední dobou hrabe ještě víc než obvykle.
"To je Ja-"
To už víme. Dneska jsme se například s Ev rozhodly, že zjistíme věk našeho oblíébeného profesora ať to stojí co to stojí. A tak jsme Googlily a Googlily. Našly jsme jeho číslo, adresu, e-mail, vejšku, váhu, kde hraje, kde hrál, kde dělá rozhodčího, kdy psal diplomku, jeho dimplomku, kde studoval, kdy ukončil základku ale věk tam prostě nebyl. Nakonec jsme to šikovně odvodily od ukončení základky. Špatně. Kdo měl sakra tušit že nedělal devítku? Ovšem na podruhý jsme se trefily a jsme asi jedni z mála lidí, kdo skutečně ví kolik mu je (ne, neřeknu vám to, je to top secret). A jestli mi zejtra někdo řekne, že to na tý škole ví každej druhej, budu vraždit.

Tak se tu mějte, nepijte moc Jaru a nepleťte si metro s tramvají, dementi. *odchází si vypolstrovat prdel polštářema, protože zejtra jsou třídní schůzky*

BATTLES WE CAN WIN, IF WE BELIEVE OUR SOULS

3. dubna 2011 v 19:43 | Sayu
Venku svítí sluníčko a Sayuri se dokopala napsat článek (ovšem v této fázi ještě není jisté, že ho dopíše) Ono ani neni o čem psát, všechno je pořád stejně stereotypní. Ráno se horko-těžko vyhrabu z postele, hodim na sebe první co najdu a vypadnu z baráku. Dopoledne prodřepim ve škole, odpoledne strávim někde s přítelem, večer sednu ke compu, naházim učení do tašky a kolem půlnoci se odkopu do postele. A tak pořád dokola. Spestřením jsou občasné "akce", jako například když jsme ve čtvrtek byli na plese Ann sestry. Bylo to vskutnu zajímavé. Její tatínek mi nalejval jedno víno za druhym, jako kdyby mě chtěl opít. Přtel měl o dvě čísla větší kvádro, protože jeho mu maminka zabavila takže si musel vzít od nevlastního táty. Byla jsem totálně nevyspalá protože jsme spali na matraci a ten magor se strašně vrtí. Nejvtipnější bylo jít takhle ráno do školy. Ann se vyspala dobře, za to my vypadali jak mrtvoly. Ovšem to já vypadám pořád.
"Máš z toho že chodíš spát v jednu.."
Sklapni!

Včera jsem byla po dlouhý době venku s Andy. Pokecaly jsme, něco nafotily (ona studuje fotografii, tak budu mít konečně nějaký pořádný fotky, hehe) a prostě jsme si to užily. Musíme se scházet častějc, vždycky je s ní hrozná prdel.

Co se školy týče, celkem to jde. Teda podle mě. Rodiče se můžou zbláznit, ale tak měli počítat že už to nebude s mym přístupem jako na základce. Dokud procházim, je to cajk, hehe. I když tu čtyřku z dějáku bych si mohla odpustit...i když...je to dějepis. A celkem rychle se ze mě stává pravej ajťák, aneb kdyý všechno, a tim myslim všechno, přirovnáváte k počítačům. Když se bavim s někym ze školy před nějakem neajťákem, kouká na nás jako kdybychom zdrhli z Bohnic.
"A ne snad?"
Sklapni ti říkam!

Ale jinak jsem naprosto v pořádku. Čistě teoreticky. Každopádně, mám tu hodně things-to-do, aneb opravdu MUSIM udělat ten úkol na POSko a uklidit "pokoj". Zase se za nějakou dobu ozvu, teda pokud to ještě někoho zajmá. Ale i kdyby ne, who cares?

THE REASON I LOVE YOU IS YOU, BEING YOU, JUST YOU

13. března 2011 v 21:43 | Sayu
Budu doufat, že maminka ještě nepřišla na tenhle můj blog, protože pokud jo, po tomto článku (i po těch předchozích) bych byla pěkne v...hajzlu. A to jsem slušná.

Nicméně, ze včerejška na dnešek jsem spala u-no, jak mu budeme říkat? Tak když tamto byl Milý, tak tohle bude třeba Drahý...nebo mu taky můžu říkat bagr, že. Ne víte co? Co se tu s tim budu srát, prostě je to přítel. Abych to nevokecávala, spala jsem u něj. Maminka si myslí že u kamarádky, nepustila by mě k němu ani za milion dolarů. I když, to možná jo. Každopádně nejveselejší byl asi včerejší večer. Sayuri se trošku opila šampáněm (ne, vážně, měla jsem jen trochu..) a pak vyrazila (opilá) na kolo. Je to celkem sranda, ještě když máte sedlo odně nízko a nejeli jste na tom tak dva roky. Dojeli jsme pro pizzu, která byla následně trošku rozmr-rozpláclá, protože pan chytrý si jí přivázal na kolo a dělal kraviny. To je mu podobný. Pizzu jsme proto radši vyložili doma a jeli se ještě projet. Nakonec jsme sebou plácli do pole a čuměli na hvězdy, jak romanťické (ne, fakt, vždycky jsem chtěla pozorovat hvězdy v něčím objetí) . Ovšem počasí je zrádné takže nám po chvíli byla zima a vydali se opět na cestu (už jste si zkoušeli při jízdě na kole zapálit?). Skončili jsme na dětskym hřišti kde jsme se prali a honili za zvuku Avrilinýho novýho cédečka, chlámali se (výraz chlámat se mám od Bez*, je to návykový) a blbli.

Když jsme se konečně dohrabali do baráku, čučeli jsme na Futuramu, pak ovšem přítele jeho rodiče vykopali do jinýho pokoje. To, že jeho máma řikala něco o tom že "Na to má ještě času dost, až naváže vážnej vztah" plus něco o svatbě (a to všechno přede mnou) radši vynechám. Ovšem to bychom nebyli my, kdybychom neměli v plánu že ke mě zase přijde. Prej za hodinu. Oba jsme to v jednu zalomili a probudili se ve čtyři. Já se odhodlávala mu napsat esemesku. Nezdařilo se. Ale stejně přišel, aneb ať žije telepatie. Já čuměla zbytek noci do stropu nebo na něj, jak roztomile spinká (ano, jsem magor ale kdyby jste ho viděli..) a asi od půl šestý jsme opět čučeli na Futuramu. Pak jsme byli oba tak chcíplí, že jsme celej den proleželi u Futuramy a Silent Hillu (koukni, já hořím!) a nakonec mě vypravil domu. Byl to pěknej víkend. Co pěknej, nádhernej. Všechno to kazilo jen moje bolavý ucho aneb když si někdo sám propichuje dirku do ucha. Hehe.

Mějte si jak chcete a polibte mi můj kovovej naleštěnej zadek. Cha.

CADENCE OF HER LAST BREATH

26. února 2011 v 13:32 | Sayu
Sedim tu, popíjím colu, poslouchám Nightwish, snažim se dostat černý stíny z obličeje a vzpomínám. Na lyžák. Bylo to fajn. Sice jsem se rozešla s (ne)Milým, ale to nemá s lyžákem nic společného. Prostě se začal chovat...jinak. A nebo jsem jenom poznala, jakej doopravdy je. Každopádně se tim nehodlám zabejvat. Jsem teď radši s někym jiným než s nim. A je mi fajn. Tak proč se stresovat.

Ohledně lyžáku, byla tam prdel. Už teď mi chybí debaty o sexu u jídla, skákání přes hromady oblečení na zemi v pokoji (barvu koberce jsme zjistily dnes ráno), chybí mi 10 lidí nakvartýrovanejch u nás na pokoji buď pařících na zmiňovaný Nightwish, či čučících do noťasu - jakéhokoliv.

"Jůů ty máš stejnou tapetu jako já! Aha, to je můj notebook.."
"Nejen že já na tom pokoji spim, nejen že tu mám spoustu věcí, nejen že jsem chodim jak kdyby to byl můj pokoj; on to dokonce je můj pokoj!"

Chybí mi vysedávání a mrznutí na okně s cigaretou v ruce a paranoidní otáčení směr dveře, jestlu nejde profesor. Chybí mi špehování kluků ve sprchách (ano, my špehovaly je, ne oni nás, aneb jak řekla Ev Menšina špehuje většinu). Jsem ráda že jsem jela s Béčkem a ne s naší třídou. Je to parta magorů a je s nima hrozná sranda.

"Jdu na ten se-aha, tady jsou holky.."

Chybí mi můj bufáček u postele, plnej láhví coca-coly. Chybí mi hromadění se klučičích kusů oblečení. Dokonce mám i trenky. Krásně se v nich spí, to se musí nechat. Už chápu, proč to ti kluci nosej.

"Sayu, neni ti nic?"
"Colaaaaaaaaaaaaaa!"
"Ne, je v pohodě.."

Nebudu tu vypisovat všechno, byli bychom tu dlouho. Chtěla jsem jen to nej. Na zbytek budem vzpomínat s Ev a smát se. Jdu si smejt ty černý oči, aneb po večerkový sraz metalistů... A dám vám dobrou radu: nezapalujte si s hlavou hodně skloněnou když máte zapalovač na nejvíc. Hrozí upálení řas...

"Já jsem Prokop Dveře."
"Tomáš Jedno."




TRAVELIN' GIRL

9. února 2011 v 20:45 | Sayu
*padne obličejem do polštáře* Hak me tu háte. "Nebylo lepší, vyndat ten obličej z polštáře?" No jo furt... Každopádně, jsem zpátky od Kairi. V sobotu jsem byla nucena vstát už v 8, abych stihla vlak. Představa tří (a půl) hodin strávených ve vlakubyla opravdu velmi, velmi, veeeeeeeelmi lákavá. Ale co bych pro Kairi (a Nephalu) neudělala, že.

Cesta vlakem byla velmi záživná. Nejdřív se mi vybil notebook, pak mobil. Nesmějte se. Tak jsem si otevřela okýnko dokořán, zatáhla závěsi, dala si nohy na protější sedačku a...spala. Divim se, že jsem to nepřejela.

Když jsem dojela na místo určení, usadily jsme se s Kairi a Neph v pizzérce. Bavily jsme se o věcech, kterejm nikdo jinej nerozuměl a některý dokonce tupě civěli (nebo možná jen koukali Nephale do výstřihu, kdo ví). U Kairi jsme se uvelebily, já se seznámila s Agarem (brácha K.) kterej mi potom mile nalejval vodku, to abych se z Kairi nezcvokla. Neph mi vytvořila cedulku "100% hetero", kterou mi ovšem Kairi později vyhodila. R.I.P.

Další den jsem bojovala se sprchou, poněvadž mě naše milá Kairi nevarovala, že se ten čudlík má nejdřív vytáhnout a až PAK pustit vodu. Mejt si hlavu pod kohoutkem je veeeeeeeelmi pohodlné..Ale víkend jako takovej jsme si užily (nebo aspoň já), i když jsem ráda, že jsem doma. Ovšem zejtra jedu pro změnu ke Script na naší filmovou noc, takže mě čeká další cesta vlakem. Naštěstí o hodně, hodně, HODNĚ kratší.

YOU CAN'T RUN AWAY FROM WHO YOU ARE

21. prosince 2010 v 10:28 | Sayu
Chce se mi spát. Když jeden usne ve dvě ráno, v 8 se mu opravdu vstávat nechce. A už vůbec ne k doktorovi. Takže jsem si pohodlně vylezla v 8:45, nacpala do sebe jeden croisant, kdyby náhodou chtěli brát krev, hodila na sebe nějaký to oblečení a chystala se k odchodu. Ovšem mě zadržel (již nasraný) otec, že tam pojede se mnou at se v tý chumelenici nemusim tahat tramvají. Jízdy s mým otcem autem jsou velmi humorné. To jsou samý sračky zasraný, zajebaný, potkáváte samýho vola, debila, kreténa, občas narazíte i na nějakého toho čůráka. Všichni ostatní na silnici jsou hovada, co neumí jezdit a všechno to kreténi musej rozkopat. To jen aby jste si udělali obrázek.

Nejlepší překvápko ovšem je, když se v polospánku doplazíte před dveře doktorky, a zjistíte, že z důvodu nemoci se od 22.12. do 24.12. neordinuje. Jak ironické. Ale já si spíš myslim, že si chtěla užít svátky. Nevadí. Tak jsme se přes ty kretény a čuráky dostaly zase domů. Chěla jsem si lehnout a dospat to, ale byla jsem zastavena spamující Kairi. A to prostě odejít nemůžete, i kdyby jste chtěli.

IT'S A VERY, VERY MAD WORLD

8. prosince 2010 v 19:00 | Sayu
Já miluju sníh. Fakt že jo. Ale tuhle vánoční čvachtandu opravdu nesnášim. Na chodníkách neni sníh, ale rozblemclé cosi, kolem silnic jsou hnědé až černé hroudy toho cosi, stejně tak jako mezi kolejema tramvají. nesnášim když to taje. Největší sranda ovšem je, když vám tohle cosi zmrzne na schodech. Jsem se dneska těšila, že konečně stihnu tramvaj, zbejvaly mi dvě minuty když jsem byla jen kousek od zastávky. Ovšem to bych nebyla já a můj zákon schválnosti, kdybych na těch schodech nehodila hubu. Sjela jsem asi půlku schodů po zadku, načež zbytek schodů jsem slezla jak..jak..důchodkyně. Promiňte mi to přirovnání, ale mě nic lepšího nenapadá. A tramvaji jsem mohl amaximálně tak zamávat.

Nebo když ty tramvaje vůbec nejedou, to je taky sranda. Včera jsem zrovna čekala, nikde nic. Pak přišla maminka, která jela do práce. Čekali jsme tam dost dlouho. A já začala se svým Můžu jít domů? Ono totiž, všichni se můžou ulejvat při každé rýmičce, jen já musim chodit do školy jak trotl. To víte že jsem nakonec do školy šla. Ale cestou jsem potkala spolužáka, tak jsme si na tu půlhodinu zašli do mekáče. Stejně bychom stihli maximálně posledních 10minut.

Každopádně, miluju sníh, ale ne když taje. Obzvlášť tady v Praze je to děsný. Chodit se tu pořádně nedá, jak je to všechno rozblemclý. Mohlo by to všechno roztát a nasněžit znova. Hezky na Vánoce. Tak.

Co se blogu týče, začínám se tu zabydlovat. Ale asi si budu muset chvíli zvykat...Mějte se fanfárově.
 
 

Reklama