Březen 2014

KOMM IN MEIN BOOT

4. března 2014 v 0:50 | Sayu |  Living

Tak se jen tak z hecu (tenhle výraz z prváku už mi asi zůstane) kouknu na blog s pocitem, že před nějakou hróooozně dlouhou dobou jsem přidala článek, kterej nikdo nečetl. A hele, 4 komentáře. Spolu s mojí dnešní fuck it all, fuck it all, don't give shit anymore náladou mě to donutilo napsat další. A víte co? Třeba mi to i vydrží a zase začnu na ten blog psát. Vždyť je to tak skvělé odreagování. A dokonce to někdo i čte! (Jednou za uherskej rok, nobady cares)

Původně měl být tento článek o tom, jak je mi smutno po starých dobrých časech. Pardon, "starých dobrých časech". Proč uvozovky? Protože to bez nich zní prostě hrozně stupidně. Ale pomalu se mi z toho v hlavě začíná spíš stávat óda na změny v Sayuřině mozečku. Vlastně, je to můj blog, napíšu si co sama chci.

V jedné mé oblíbené písni se zpívá "Nothing's like before". Vždycky když jsem měla pocit, že nic není jako dřív a chvíli nad tim přemýšlel
a, došlo mi, že vlastne je všechno pořád stejné. Takže si to snažim vnutit i teď. A ono to nejde. Co se změnilo? Svět okolo mě? Lidi okolo mě? Já? C je správně. Moje malá dětská dušička byla zadupána do země slovy jako MATURITA, ŘIDIČÁK, PŘIHLÁŠKA NA VYSOKOU ŠKOLU, VŠECHNO NEJLEPŠÍ K TVÝM DEVATENÁCTÝM NAROZENINÁM, VÍŠ ŽE KDYŽ SE NEDO
STANEŠ NA VEJŠKU BUDEŠ PRACOVAT, JÁ TĚ NEBUDU ŽIVIT DO 30. Mám chuť se zahrabat pod svoje vánoční povlečení a polštář s houbičkami a zůstat tam. Jo a ještě s nápisem Nic po mě nechtějte. Jenže. Co to více rozepisovat, z výše uvedených věcí je jasné co se změnilo. Svůj řidičák na kolo a koloběžku od policie jsem vyměnila za růžovou kartičku s povolením řídit osobní vozidlo. Který nemám. Whatever. Nemám poslaný přihlášky na vejšku. Z literatury mám přečtený asi 3 knížky. Fajn, 2, Romea a Julču snad nemusim číst. A víte jaká je moje oblíbená hudba? Avril Lavigne? Těsně vedle. Nightwish? Pořád ne. Rammstein. Jo. Taky bych nevěřila, když jsem jako malá holčička seděla u televize (s Jůlinkou) a koukala na kli
p s astronautama na měsíci, že to někdy budu tak milovat. Pamatujete si ještě nekdo, jak jsem šla poprvé na střední a přišlo mi hrozně ujetý, že jsem holka a jdu na výpočetní techniku? U mě to už nikomu nepřijde ujetý. Kamarádka mi pořád říká, že o tom, že jsem ženská jí už pár let přesvědčujou moje prsa. A prej i tak začíná pochybovat.

Já nevim, mám takovou tu náladu na hovno (ježišmarjasprostéslovovčlánkunablogu). Víte jak je těžký nezmáčknout mezi slovama mezerník? Lenka ale proto dala nejen jejich prospekty na kajaky. Teď asi vypadám jako psychicky narušený člověk co píše n
aprosto náhodný věci. Ale oni spolu souvisej. Slyšeli jste někdy o Zaviačiči? Ne? Buďte rádi.
Co dodat. Každodenní svět mě utvrzuje v tom, že nejsem a nebudu malá holka. A že nejsem už pěkně dlouho. A už nikdy nebudu. A víte co o mě říkají lidi co mě znají? Sayu, jak ty to děláš, že máš pořád tak dobrou náladu? Vždyť máš spoustu problémů s maturitou a tak. Já nemám dobrou náladu. I learned to practise smiling, when I'm feeling sad, you know?. Já mám na xichtě (gesicht, muhaha, nejfrekventovanější slovo v písních od Rammstein) jen přidělanou masku protože nějak nemám potřebu otravovat lidi s tim "já jsem malá chudinka co nesnaší svět bleh". Jenže protože ta moje maska je jaksi přidělaná vteřinovym lepidlem (to tak kurevsky slepuje prsty), tak už jsem to nevydržela a násilně jí servala. A všechno to napsala na blog. Jako dřív. Aspoň něco je jako dřív. Aspoň dneska. Aspoň chvíli.
A víte co? Jdu si lehnout. A přitulit se ke svojí plyšový žížale. Když může drsná lovkyně upírů spát s plyšovým tučňákem, můžu já, drsná Sayuri spát s plyšovou žížalou. Tak.

PS: ne, nehodlám to po sobě číst, jo chyběj mi čárky a pravděpodobně mám někde blbě mně/mě. A víte co? I don't give a shit anymore.
PS2 aneb vzkaz pro jednu osobu: Jestli okomentuješ i tenhle článek, fakt ti na ten přiloženej mail napíšu. Ty víš, koho myslím.