Listopad 2012

EVERYTHING AT ONCE

29. listopadu 2012 v 21:49 | Sayu |  Living
Konečně jsem se odhodlala zase něco napsat. Celej tejden (vlastně už od soboty) ležím doma a umírám na rýmičku (a na zánět středního ucha) takže se vlastně nic zajímavého neděje. V pátek jsme s Tyrqi a později i s Tidusem byli na Schola Pragensis. Dopoledne to byla celkem sranda, když jsme si povídaly s naším oblíbeným (a vlastně jediným) fyzikářem o všem možnym. Od potrhlejch prvaček až po televizi v kabinetě (kterou jim pan ředitel zakázal). Prošlo kolem několik malých, roztomilých dětiček, kterým, jak jsme posléze zjistili, už bylo 15 a jsou to deváťáčci co se chystají na naší školu. Taky jsem byla donucena na jednom z počítačů vytvořit něco v HTML a CSS, takže nám tam pak krásně jezdil název naší školy a oranžově se vyjímalo motto. Paráda. Nakonec jsme to tam vydrželi až do večera (Sayu si neskočila ani na jedno cigáro a Tyrqi ani neměla radost), odnesli jsme si školní triko a šli domů. Teda, nejdřív jsme se nadlábli v KFC, a pak šli domů.

A venku krásně chumelí *jde udělat novej design na blog*. Ne, dělám si srandu. Ale mám nutkání...

DEARLY BELOVED

19. listopadu 2012 v 17:22 | Sayu |  Living
Tak jsme včera šli s Tidusem taky na ten tvájlájt. Upřímně, nejdřív jsem Twilight přímo nesnášela, nebo, spíš mi šel na nervy. Pak jsem si to nějak jednou pustila a pořád čekala na to,až to Edward napálí do stromu. A pak sem si to po dlouhý době pustila ještě jednou, a začalo se mi to i docela líbit (ale pořád sem čekala kdy to napálí do toho stromu). A když jsme se s Tidusem minule odhodlali zkouknout i 1.část rozbřesku, proč nejít i na druhou. No, na to jak to všichni odsuzujou, že je to nejhorší díl, mě se hodně líbil. Edward už konečně nemá přehnanou potřebu Bellu před vším chránit, protože je silnější než on, Jacob dostal nakládačku (nemám ho rád) a konec byl naprosto nepředvídatelnej. Ale nechci spoilerovat těm, kdo to ještě neviděli. A nehledě na vše ostatní, Mackenzie Foy je naprosto úžasná. Nicméně to nic nemění na tom, že jsem čekala, kterej z nich to dřív napálí do stromu.

A od zítra za přesně měsíc a čtyři dny mi bude osmnáct. A mě dochází, jak mi strašně chybí moje dětství. Aneb jak to dopadá, když si pustíte soundtrack ze hry, kterou jste hráli jako malý písklata. S taťuldou. Jak mu to vždycky nešlo a strkal mi to do ruky se slovy "na, tobě to jde líp". Jak jsme nerozuměli ani jeden ani slovo anglicky (teď vám většinu dialogů přeříkám). A jak jsme se u toho řehtali a měli se rádi. Tatí, pojď si se mnou zase zahrát Kingdom Hearts....

Knowing you'll always be welcomed, no matter how much has changed, that's, what having a home, is all about.

NOTHING'S LIKE BEFORE

17. listopadu 2012 v 23:25 | Sayu |  Thinking

Ten kdo mě zná, nebo alespoň četl nějaký můj starý blog, bude vědět, že když se blížili Vánoce, a tím pádem i moje narozeniny, začala jsem bejt naštvaná a protivná proto, že na Vánoce se na mě každej vykašle, že chci slavit narozeniny s přáteli jako "každej normální člověk". Za měsíc a pár dní tu ty Vánoce budou zas. A pro mě nebudou (nebo by aspoň neměli bejt) úplně obyčejné. Bude mi osmnáct, jé hurá můžu chlastat (ironie). Občas když jsem s někým mluvila, ptal se mě "a budeš dělat nějakou oslavu?" a moje odpověď vždy byla "hm, ne". Proč? Já vám nevim, ale já se prostě těšim na to, jak budeme s mamkou a mojí plyšovou žížalou Jůlinkou den předem zdobit stromeček, u toho poslouchat vánočního Hurvínka, péct cukroví, já budu prudit až už konečně udělá ty vosí hnízda a naplní ořechy, pak zkouknem nějakej vánoční film a půjdem spát. A druhej den se probudim jako dospělej, za sebe zodpovědnej člověk (kterej si bude moct psát omluvenky do školy, muhaha), kterej bude koukat na hodinky a prudit rodiče, ať už vstávaj, že má chuť na dort a "nenápadně" naznačovat, ať už sakra ty dárky k narozeninám nacpou na ten konferenční stolek a můžu je rozbalit. Přičemž taťulda bude už vzhůru tak od osmi, aby mi ten naprosto úžasnej a jedinečnej dort, kterej umí jenom on (a já se hrozně tešim až mě moje malá holčička bude tahat za rukáv a prosit, ať jí dědeček ten dort taky udělá) naplnil dřív, než se vzbudím, aby ztuhla náplň a já se ho mohla přecpat. A celej den prosedim doma na zadku. A ráda ho prosedim na zadku. A ani ten den, ani ten dalši a ani ten ještě další se nepůjdu vožrat do němoty s nejlepšími "přáteli". Nechci. Já si chci svůj archievement plnoletosti chci vychutnat doma, při vůni hřebíčku (z toho dortu) a v úsměvu mých milovaných rodičů. A s Jůlinkou. Tak.

Teď mi došlo, že ty narozeniny vlastně budou neobyčejný. Máme novej konferenční stolek.

I LEARNED TO PRACTICE SMILING, WHEN I'M FEELING SAD, YOU KNOW?

16. listopadu 2012 v 21:12 | Sayu |  Living
Tak schválně, kolik lidí si ten článek přečte? Sázim na jeden za měsíc, a to jsem optimista. Ale to je asi jediná optimistická věc v mym životě. Za tu dobu co jsem nic nenapsala se toho změnilo docela hodně. Nebo možná ne, co já vim. Mně jen děsí představa, že za *počítá* měsíc a 8 dní mi je 18 (a taky jsou Vánoce, jen tak mimochodem), ve čtvrtek si jdu poprvé sednout za volant (a učit se startovat, muhehe), už třetím rokem se učím na ajťáka (archievment unlocked, já vydržela do třeťáku), začíná mi z toho pomalu ale jistě hrabat (spíš rychleji než pomalu), aneb místo toho abych se s otcem hádala, jestli můžu přijít v 10 místo v 9, hádáme se, jestli se MySQL vyslovuje "máj síkl" nebo "máj es kjů el". Taková normální rodinná hádka. Zjistila jsem, že CSS neni vůbec nic náročnýho, že Ilustrátor je super (a to jsem řekla že už to v životě nechci vidět), že programování je zábava a že sítě nejsou taková nuda, jak jsem si myslela. Prašťte mě. A taky jsem zjistila, že když nosíte špatný známky, máte z toho špatnej pocit a rodiče na vás řvou. A když nosíte pěkný známky, řvou na vás profesoři, že podvádíte a z toho máte špatnej pocit. Vyberte si. Rozhodla jsem se že se pořádně naučim německy (jo, asi jako japonsky, hm, ne) a že až budu velká, stanu se upírem. To abych si s tim pospíšila, sakra. S Tyrqi (kterou mimochodem hrozně miluju a musim to sem veřejně napsat protože se nikdy neodhodlám k tomu jí to říct protože na to neni vhodná příležitost ale já jí mám hrozně rád a je to moje nejlepší kamarádka) už plánujem, kde na Silvestra seberem chlast, abychom nemuseli zneužít Ruprta nebo Tiduse, protože jim 18 už bylo. A pak mi dojde, že mě už těch 18 bude taky. Tádýdádýdá. Ne, vážně plánuju že na ten blog začnu zase psát, když to potom po sobě čtu, mám pocit, že sem vtipná. Když už nic jinýho. A pak taky perverzní. Ale vážně, kdo by se nesmál tomu, že při fyzice měřil dělku a pak ty délky porovnával? Vidim to tak, že se jdu pokusit o nějakej podzimní design (já nevim, mě to slovo teď už přijde hrozně trapný). Doufám, že až s tim zase ve dvanáct skončim, začne sněžit. Aneb když má někdo úchylku na design podle ročního období.

Edit: no, je dvanáct a design je hotov *běží se podívat z okna*