Prosinec 2010

YOU CAN'T RUN AWAY FROM WHO YOU ARE

21. prosince 2010 v 10:28 | Sayu |  Living
Chce se mi spát. Když jeden usne ve dvě ráno, v 8 se mu opravdu vstávat nechce. A už vůbec ne k doktorovi. Takže jsem si pohodlně vylezla v 8:45, nacpala do sebe jeden croisant, kdyby náhodou chtěli brát krev, hodila na sebe nějaký to oblečení a chystala se k odchodu. Ovšem mě zadržel (již nasraný) otec, že tam pojede se mnou at se v tý chumelenici nemusim tahat tramvají. Jízdy s mým otcem autem jsou velmi humorné. To jsou samý sračky zasraný, zajebaný, potkáváte samýho vola, debila, kreténa, občas narazíte i na nějakého toho čůráka. Všichni ostatní na silnici jsou hovada, co neumí jezdit a všechno to kreténi musej rozkopat. To jen aby jste si udělali obrázek.

Nejlepší překvápko ovšem je, když se v polospánku doplazíte před dveře doktorky, a zjistíte, že z důvodu nemoci se od 22.12. do 24.12. neordinuje. Jak ironické. Ale já si spíš myslim, že si chtěla užít svátky. Nevadí. Tak jsme se přes ty kretény a čuráky dostaly zase domů. Chěla jsem si lehnout a dospat to, ale byla jsem zastavena spamující Kairi. A to prostě odejít nemůžete, i kdyby jste chtěli.

IT'S A VERY, VERY MAD WORLD

8. prosince 2010 v 19:00 | Sayu |  Living
Já miluju sníh. Fakt že jo. Ale tuhle vánoční čvachtandu opravdu nesnášim. Na chodníkách neni sníh, ale rozblemclé cosi, kolem silnic jsou hnědé až černé hroudy toho cosi, stejně tak jako mezi kolejema tramvají. nesnášim když to taje. Největší sranda ovšem je, když vám tohle cosi zmrzne na schodech. Jsem se dneska těšila, že konečně stihnu tramvaj, zbejvaly mi dvě minuty když jsem byla jen kousek od zastávky. Ovšem to bych nebyla já a můj zákon schválnosti, kdybych na těch schodech nehodila hubu. Sjela jsem asi půlku schodů po zadku, načež zbytek schodů jsem slezla jak..jak..důchodkyně. Promiňte mi to přirovnání, ale mě nic lepšího nenapadá. A tramvaji jsem mohl amaximálně tak zamávat.

Nebo když ty tramvaje vůbec nejedou, to je taky sranda. Včera jsem zrovna čekala, nikde nic. Pak přišla maminka, která jela do práce. Čekali jsme tam dost dlouho. A já začala se svým Můžu jít domů? Ono totiž, všichni se můžou ulejvat při každé rýmičce, jen já musim chodit do školy jak trotl. To víte že jsem nakonec do školy šla. Ale cestou jsem potkala spolužáka, tak jsme si na tu půlhodinu zašli do mekáče. Stejně bychom stihli maximálně posledních 10minut.

Každopádně, miluju sníh, ale ne když taje. Obzvlášť tady v Praze je to děsný. Chodit se tu pořádně nedá, jak je to všechno rozblemclý. Mohlo by to všechno roztát a nasněžit znova. Hezky na Vánoce. Tak.

Co se blogu týče, začínám se tu zabydlovat. Ale asi si budu muset chvíli zvykat...Mějte se fanfárově.

Life in a nutshell

7. prosince 2010 v 20:43 | Sayuri