One Cold Day

4. července 2014 v 18:36 | Sayu |  Living
"STATISTIKY: Včera váš blog navštívilo 0 lidí."
Dík, to jsem potřebovala vědět. Vlastně si to zasloužim. Už za ty kecy Třeba mi to i vydrží a zase začnu na ten blog psát. Hahahaha. Ne. Jako vždy.
Já bych i chtěla. Vážně. Ale když ono už nějak neni o čem. Teda je, ale už mi nepřijde potřeba psát o každý hovadině jako dřív. Každopádně, kdyby to náhodou někdo četl, uděláme si tu aspoň malé shrnutí. JSEM STUPIDNÍ. Ne fakt. Nemám maturitu (nesnáším spalovače mrtvol) a nedostala jsem se na vejšku (taky nesnášim matematiku). Ale ono už mě to nějak extra neštve. Já to vlastně úplně ignoruju. Jo, občas mám takovou tu náladu life sucks a co všechno se ještě může posrat-a hele, ono se posralo už úplně všechno a tak podobně. Ale vzhledem k tomu, že tyhle nálady dostávám tak nějak pořád v průběhu svého života, tak to ignoruju. Stejně všichni řikaj, že když mám blbou náladu, tak mám nejlepší fóry. Dík. To potěší.
Mám pocit, že poslední dobou používám nějak moc sarkasmu. A předchozí věta nebyla sarkasmus. To abyste věděli. Stejně teď půlka přemejšlí, která z těch dvou vět byla sarkasmus. Heh.
Já nevim, třeba se TENTOKRÁT (hahaha, ne) možná i dokopu na ten blog něco psát. Ale nejdřív se sakra zbavim tohohle designu. Leze mi na nervy. Vážně.
PS: dá se kurva nějak vypnout to stupidní sdílítko a lajkýtko?! Neskutečně mě to irituje...
 

KOMM IN MEIN BOOT

4. března 2014 v 0:50 | Sayu |  Living

Tak se jen tak z hecu (tenhle výraz z prváku už mi asi zůstane) kouknu na blog s pocitem, že před nějakou hróooozně dlouhou dobou jsem přidala článek, kterej nikdo nečetl. A hele, 4 komentáře. Spolu s mojí dnešní fuck it all, fuck it all, don't give shit anymore náladou mě to donutilo napsat další. A víte co? Třeba mi to i vydrží a zase začnu na ten blog psát. Vždyť je to tak skvělé odreagování. A dokonce to někdo i čte! (Jednou za uherskej rok, nobady cares)

Původně měl být tento článek o tom, jak je mi smutno po starých dobrých časech. Pardon, "starých dobrých časech". Proč uvozovky? Protože to bez nich zní prostě hrozně stupidně. Ale pomalu se mi z toho v hlavě začíná spíš stávat óda na změny v Sayuřině mozečku. Vlastně, je to můj blog, napíšu si co sama chci.

V jedné mé oblíbené písni se zpívá "Nothing's like before". Vždycky když jsem měla pocit, že nic není jako dřív a chvíli nad tim přemýšlel
a, došlo mi, že vlastne je všechno pořád stejné. Takže si to snažim vnutit i teď. A ono to nejde. Co se změnilo? Svět okolo mě? Lidi okolo mě? Já? C je správně. Moje malá dětská dušička byla zadupána do země slovy jako MATURITA, ŘIDIČÁK, PŘIHLÁŠKA NA VYSOKOU ŠKOLU, VŠECHNO NEJLEPŠÍ K TVÝM DEVATENÁCTÝM NAROZENINÁM, VÍŠ ŽE KDYŽ SE NEDO
STANEŠ NA VEJŠKU BUDEŠ PRACOVAT, JÁ TĚ NEBUDU ŽIVIT DO 30. Mám chuť se zahrabat pod svoje vánoční povlečení a polštář s houbičkami a zůstat tam. Jo a ještě s nápisem Nic po mě nechtějte. Jenže. Co to více rozepisovat, z výše uvedených věcí je jasné co se změnilo. Svůj řidičák na kolo a koloběžku od policie jsem vyměnila za růžovou kartičku s povolením řídit osobní vozidlo. Který nemám. Whatever. Nemám poslaný přihlášky na vejšku. Z literatury mám přečtený asi 3 knížky. Fajn, 2, Romea a Julču snad nemusim číst. A víte jaká je moje oblíbená hudba? Avril Lavigne? Těsně vedle. Nightwish? Pořád ne. Rammstein. Jo. Taky bych nevěřila, když jsem jako malá holčička seděla u televize (s Jůlinkou) a koukala na kli
p s astronautama na měsíci, že to někdy budu tak milovat. Pamatujete si ještě nekdo, jak jsem šla poprvé na střední a přišlo mi hrozně ujetý, že jsem holka a jdu na výpočetní techniku? U mě to už nikomu nepřijde ujetý. Kamarádka mi pořád říká, že o tom, že jsem ženská jí už pár let přesvědčujou moje prsa. A prej i tak začíná pochybovat.

Já nevim, mám takovou tu náladu na hovno (ježišmarjasprostéslovovčlánkunablogu). Víte jak je těžký nezmáčknout mezi slovama mezerník? Lenka ale proto dala nejen jejich prospekty na kajaky. Teď asi vypadám jako psychicky narušený člověk co píše n
aprosto náhodný věci. Ale oni spolu souvisej. Slyšeli jste někdy o Zaviačiči? Ne? Buďte rádi.
Co dodat. Každodenní svět mě utvrzuje v tom, že nejsem a nebudu malá holka. A že nejsem už pěkně dlouho. A už nikdy nebudu. A víte co o mě říkají lidi co mě znají? Sayu, jak ty to děláš, že máš pořád tak dobrou náladu? Vždyť máš spoustu problémů s maturitou a tak. Já nemám dobrou náladu. I learned to practise smiling, when I'm feeling sad, you know?. Já mám na xichtě (gesicht, muhaha, nejfrekventovanější slovo v písních od Rammstein) jen přidělanou masku protože nějak nemám potřebu otravovat lidi s tim "já jsem malá chudinka co nesnaší svět bleh". Jenže protože ta moje maska je jaksi přidělaná vteřinovym lepidlem (to tak kurevsky slepuje prsty), tak už jsem to nevydržela a násilně jí servala. A všechno to napsala na blog. Jako dřív. Aspoň něco je jako dřív. Aspoň dneska. Aspoň chvíli.
A víte co? Jdu si lehnout. A přitulit se ke svojí plyšový žížale. Když může drsná lovkyně upírů spát s plyšovým tučňákem, můžu já, drsná Sayuri spát s plyšovou žížalou. Tak.

PS: ne, nehodlám to po sobě číst, jo chyběj mi čárky a pravděpodobně mám někde blbě mně/mě. A víte co? I don't give a shit anymore.
PS2 aneb vzkaz pro jednu osobu: Jestli okomentuješ i tenhle článek, fakt ti na ten přiloženej mail napíšu. Ty víš, koho myslím.


WORLD SO COLD

17. září 2013 v 19:21 | Sayu |  Thinking
Tak jsem si tak četla jeden článek v časopise a donutilo mě to zapřemýšlet nad mojí vlastní osobností. Už několik let o sobě prohlašuju, že jsem rozumnější a "vyspělejší" než moji vrstevníci. Ano, teď jste všichni otočili oči v sloup a pomysleli si ježiš marja další namyšlená puberťačka co si myslí že je něco víc než ostatní. Já vám to neberu. Ale zkuste se podívat co mám kolem sebe za lidi. Když vezmu momentální situaci, spousta lidí v mém okolí už dosáhlo 18tého roku věku, což znamená, že jsou (by měli) být samostatný a soběstačný, ručí sami za sebe a tak dále. Ha ha. Divili byste se, kolik z nich si neumí dojít na poštu, na úřad, nevědí, kde ohlásit, že jim někdo ukradl/ztratili občanku, řidičák, nebo kde si mají nechat ten právě získaný řidičák udělat, někteří nejsou ani schopný poslat dopis, protože nevědí na kterou stranu se píše adresa příjemce a na kterou stranu adresa odesílatele (to je prosím konkrétní případ, seděla jsem s tim dotyčnym na poště a nevěřil mi, že to má blbě). Nezlobte se na mě, ale tohle by už snad ty lidi měli vědět, ne? Všichni se vytahujou, jak si najdou byt, jak si koupěj auto, jak tohle jak tamto, ale nemaj ani potuchy, kde/jak/za co si ten byt koupit/pronajmout, to samé s autem.

Ale aby to nebylo tak jednoduché. Pořád si stěžuju, že nechci být dospělá, že chci být zas malé bezstarostné dítě. A pak tady nadávám jak jsou všichni nesamostatní. Jenže, já sice mám pořád malou dětskou dušičku, která se chce zmenšit a být dítětem, pořád je mojí nejlepší kamarádkou plyšová žížala Jůlinka a pořád mi maminka dává dobrou noc. Ale vím, kam si mám dojít když jsem kretén a ztratim řidičák. Já jsem prostě smířená s tím, že už nikdy malá nebudu, bojuju se životem, víc co od něj chci a co můžu čekat. Ostatní si hrajou na to, jak jsou hrozně dospělý, že dát pusu mámě při odjezdu na lyžák je hrozná trapárna. Ale pošlete je do světa, a budou v háji.

PS.: kdyby to náhodou někdo četl, chci se obhájit tím, že je to náhlý výplod mého mozečku. Sayuri si prostě potřebovala nahnat ego, tak mě hned nemlaťte...
 


SHALLOW LIFE

16. září 2013 v 21:16 | Sayu
Ten pocit, když máte chuť se na všechno prostě vykašlat. Na uklízení, na probouzení, na jídlo, na vsechno. Vyberete si vejšku, zjistíte, že se tam delá zkouška z matiky, na kterou jste levý jak zadek a máte chuť se po střední prostě válet a válet. Jenže to nejde. Rodiče vás nemůžou živit až do smrti. Člověk musí udělat maturitu, udělat přijímačky na vejšku, najít si práci...ne! Nechci, proč? Já nechci být dospělá, nechci se odstěhovat, vždyť nejsem ještě připravena na samostatný život. Chci bejt malé bezstarostné dítě. Nebo nebýt vůbec. To by vyřešilo věcí...

EVERYTHING AT ONCE

29. listopadu 2012 v 21:49 | Sayu |  Living
Konečně jsem se odhodlala zase něco napsat. Celej tejden (vlastně už od soboty) ležím doma a umírám na rýmičku (a na zánět středního ucha) takže se vlastně nic zajímavého neděje. V pátek jsme s Tyrqi a později i s Tidusem byli na Schola Pragensis. Dopoledne to byla celkem sranda, když jsme si povídaly s naším oblíbeným (a vlastně jediným) fyzikářem o všem možnym. Od potrhlejch prvaček až po televizi v kabinetě (kterou jim pan ředitel zakázal). Prošlo kolem několik malých, roztomilých dětiček, kterým, jak jsme posléze zjistili, už bylo 15 a jsou to deváťáčci co se chystají na naší školu. Taky jsem byla donucena na jednom z počítačů vytvořit něco v HTML a CSS, takže nám tam pak krásně jezdil název naší školy a oranžově se vyjímalo motto. Paráda. Nakonec jsme to tam vydrželi až do večera (Sayu si neskočila ani na jedno cigáro a Tyrqi ani neměla radost), odnesli jsme si školní triko a šli domů. Teda, nejdřív jsme se nadlábli v KFC, a pak šli domů.

A venku krásně chumelí *jde udělat novej design na blog*. Ne, dělám si srandu. Ale mám nutkání...

Další články


Kam dál